BYL KONEC DUBNA 2015, KDYŽ SKONČILA NAŠE MĚSÍČNÍ EXPEDICE NA VÝCHODORUSKÉM OSTROVĚ ONEKOTAN, KTERÁ BYLA DO TÉ DOBY NAŠÍ NEJVĚTŠÍ A NEJDOBRODRUŽNĚJŠÍ VÝPRAVOU. A PRÁVĚ TEHDY SE ZAČAL RÝSOVAT DALŠÍ, JEŠTĚ NÁROČNĚJŠÍ PROJEKT.
Autor: Matthias Mayr, foto: Jonas Blum
Zrovna jsme se vraceli z lyžařské expedice na ostrově Onekotan. Let do Moskvy z Petropavlovsku, který je jediným městem na Kamčatském poloostrově na východě Ruska, trval osm hodin. Když jsme letěli nad Sibiří, byl jsem překvapený, že to není jen plochá, sněhem pokrytá krajina. Pod námi se rozprostíralo velké pohoří, které nikdo z nás neznal. Žertem jsme si s kamarádem „Haunim" řekli, že bychom se tam mohli vypravit příští rok.
NEVINNÝ ŽERT
Nyní je 25. ledna 2016 a já s Haunim zase sedíme v letadle nad Sibiří. Chystáme se přistát v Jakutsku, nejchladnějším městě na světě, kde je průměrná lednová teplota -43 °C. Před čtyřmi měsíci jsme začali plánovat expedici do hor, které jsme loni v dubnu viděli z letadla při cestě z východního Ruska, a teď tam opravdu směřujeme.
Rozsáhlé Pohoří Čerského se nachází na severovýchodní Sibiři a je dlouhé přes 1200 km. Jeho nejvyšší horou je velmi těžko přístupná Poběda (3 003 metrů). Na jejím vrcholu stanulo jen několik lidí a nikoho ještě nenapadlo, že by se tam vydal na lyžích. Na internetu jsme o tomto pohoří moc informací nenašli, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme do Jakutsku a na místě zjistíme více. I když je Jakutsk nejbližším městem k Pohoří Čerského, je od něj vzdálený 1300 km. Přesto jsme doufali, že tam najdeme někoho, kdo na vrcholu Pobědy byl a mohl by nám poskytnout informace o podmínkách, které tam panují.
ZA SIBIŘSKÝMI KOČOVNÍKY
O dva dny později už sedíme ve středisku záchranné služby města Jakutsk. Její ředitel Vassilij před mnoha lety na nejvyšším vrcholu pohoří Čerského byl, ale v létě. Řekl nám, že severní stěna je pokrytá ledovcem a je velmi strmá, kolem 70 stupňů. To potvrdilo i několik fotografií hory, které nám ukázal. Na jižní straně jsou kamenné rokle, přibližně stejně strmé jako severní strana. Byl přesvědčen, že horu není možné sjet na lyžích a řekl nám, že ještě větší problém je, vůbec se k ní dostat. Vassilije na vrcholu vysadil vrtulník, když sloužil jako voják v sovětské armádě. Od rozpadu Sovětského svazu však v okolí žádná vrtulníková základna není. Bez asistence helikoptéry se tam moc lidí nevydalo. A taky nás varoval, že hodně dobrodruhů se z této výpravy nevrátilo... Vassilij nám doporučil, ať jedeme do Sasyru, malé vesnice mezi pohořími Momským a Čerského. Žijí tam kočovníci, kteří by nám mohli pomoct.
O čtyři dny později sedíme v ruském terénním autě UAZ a směřujeme do Sasyru. Náš řidič Paša vyrůstal s kočovníky a teď bydlí ve vesnici Sasyr. Po 28hodinové jízdě, během níž jsme po příšerně rozbité cestě urazili 1 000 km, přijíždíme do města Ust Nera, bývalého zlatokopeckého střediska. Je to pravděpodobně nejvíce ponuré místo, které jsem kdy navštívil. Po krátkém dohadování s místním policistou, který nás chtěl zatknout, pokračujeme v jízdě. Mezi městem Ust Nera a vesnicí Sasyr už žádná cesta není, tak projíždíme přes pláně, zmrzlé řeky a horské průsmyky. Teplota chvílemi klesá pod -45 °C. Když se Paši zeptáme, co by se stalo, kdyby se auto pokazilo, odpoví, že každou zimu na této trase zemře několik lidí. Když se vám pokazí auto a nikdo jiný tudy zrovna nejede, máte smůlu a prostě tady umrznete. Proto vždycky, než vyrazí na cestu, položí Paša do sněhu dvě cigarety jako oběť místním bohům. Po 15 hodinách jízdy, během níž jsme několikrát zapadli do sněhu, se dostáváme do Sasyru. Žije tam kolem 800 lidí a nachází se v krásném údolí, které je dostupné jen v zimě. Když začnou v květnu tát řeky, nikdo už se nedostane sem ani odtud. „Když potřebujete k zubaři, musíte počkat do konce října," řekl nám Paša s úsměvem.
V Sasyru vyměníme auto za sněžné skútry, jediné dopravní prostředky, na kterých se dá dostat ke kočovníkům. Teplota se blíží -50°C. Než jsme nasedli na skútry, navlekli jsme na sebe všechno oblečení, které jsme měli, abychom během tříhodinové jízdy nezmrzli. Místní nám naštěstí poskytli speciální boty, protože v těch našich by nám umrzly prsty.
Po příjezdu do zimního tábora kočovníků se ocitáme v úplně jiném světě, který je jako z pohádky. Na úpatí Pohoří Čerského žije kmen, v podstatě tři generace jedné rodiny, který vlastní 1 000 sobů. Přes zimu žijí v dřevěných domcích, v létě kočují za svým stádem a přebývají ve stanech.
Když jim popisujeme, že chceme na lyžích zdolat nejvyšší vrchol východní Sibiře, jsou nadšení. Přestože si myslí, že jsme úplní blázni, náš plán se jim líbí. Nikdy tam vysoko v horách nebyli. „K čemu?," ptají se. Ale při naší výpravě nám chtějí být nápomocní. Na jejich motorových sáních a s pomocí sobů by bylo možné dostat se co nejblíže k cíli. Sobi zvládnou náročnější terény než sáně, takže nás pomohou dopravit až do hor.
Dohodneme se, že se sem vrátíme na konci dubna, kdy se teploty v ledovcové oblasti začnou dostávat nad -30 °C, takže na sněhu bude možné lyžovat. Ale varují nás, že kolem 8. května roztají řeky a cesty budou nesjízdné. Přechod ze zimy do léta je zde velmi rychlý a Pobeda vždy sešle špatné počasí, když se na ni chtějí dostat nějací lidé.
LEGRACE SE MĚNÍ VE SKUTEČNOST
Je konec dubna 2016, téměř přesně rok poté, co jsme si z legrace řekli, že se vypravíme do tohoto odlehlého sibiřského pohoří. Sedíme v dřevěné boudě kočovníků a není nám příliš veselo, protože sobi už odešli na jiné místo, kde porodí svá mláďata. Ale místní na nás počkali, aby nám pomohli. Jedinou šancí, jak se dostat do hor, jsou motorové sáně. Naše vybavení a zásoby na deset dnů v horách váží 300 kg – máme s sebou jídlo, fotoaparáty, kamery, baterie, plyn a další nutné potřeby. Vyrážíme, ale bohužel se dostáváme jen do poloviny původně naplánované trasy, protože sníh je pro sáně příliš měkký a hluboký. Jsme od vrcholu Pobedy ještě hodně daleko a se vším nákladem je nemožné se v těchto sněhových podmínkách dostat dál. Pokud to chceme zvládnout, musíme jít pěšky. Náš tým se skládá z Hauniho, mě, Johannese a Moritze – filmařů, kteří jsou v extrémně dobré kondici a velmi motivovaní, a Jonase – švýcarského fotografa, který s námi jezdí na expedice od roku 2012. Jsou to přesně takoví lidé, které potřebujete, když je třeba nést čtyřicetikilové batohy a několik dnů táhnout do kopce hlubokým sněhem sáně s devadesátikilovým nákladem. Během prvních šesti hodin však zdoláváme pouhé dva kilometry. Takhle to nezvládneme... Padne rozhodnutí, že náklad rozdělíme a půjdeme nadvakrát. Naštěstí jsme na severním polárním kruhu, takže denní světlo trvá přes 20 hodin. O dva dny později se dostáváme k ledovci, kde trávíme desítky hodin vynášením věcí do nadmořské výšky 2200 metrů.
Předpověď počasí, kterou získáváme přes satelitní telefon, vypadá na příští tři dny slibně, ale pořád ještě nevíme, jestli je vůbec možné dostat se na vrchol Pobedy, případně z něj sjet dolů na lyžích. Kolem nás jsou jen strmé zledovatělé stěny. Rozhodneme se vykopat si jámu ve sněhu, kde budeme přespávat, a příští den zkusíme vystoupat na jednu z méně strmých stěn, abychom si vyzkoušeli, jaké jsou tady podmínky pro lyžování.
Ještě pořád nevíme, jestli naši misi zdárně dokončíme. Sedíme v našem sněhovém „bunkru" a diskutujeme, jestli se vydat na jižní nebo severní stěnu Pobedy. A myslíme na to, že nám všichni říkali, že zdolat tuto horu na lyžích je nemožné. Pokoušet se o něco takového je od nás hodně bláznivé...
Jste zvědaví, jak to všechno dopadlo? Podívejte se na film „THE WHITE MAZE" (Bílý labyrint) na I-tunes, Amazonu nebo na některém filmovém festivalu.
Matthias Mayr je jedním z nejrespektovanějších rakouských freeridových lyžařů. Je také doktorem sportovních věd a filmovým producentem. Na lyžích Elan začal závodit před deseti lety. V průběhu své lyžařské kariéry se začal věnovat natáčení filmů, které zaznamenávají jeho lyžařská dobrodružství a expedice. Letos firma Elan prodloužila smlouvu s Mayrem o další dva roky. „Elan mě podporoval od samého začátku mé profesionální freeridové kariéry. Naše spolupráce trvá už deset let a já jsem moc rád, že bude pokračovat i nadále. Důvod, proč zůstávám u této značky, je kvalita lyží a také to, že když přijedu do firmy Elan, cítím se tam jako doma. V Elanu jsou všichni jedna velká rodina," řekl Matthias Mayr.
Matthias Mayr je v oboru freeridového lyžování velmi respektovanou osobností a přednáší na univerzitách po celém světě. Jeho doménou je propojování teorie s osobními praktickými zkušenostmi. Mayr se účastnil několika velmi náročných lyžařských expedic. Loni navštívil ostrov Onekotan v severní části Kurilského souostroví v Ochotském moři a se svými přáteli tento ostrov prozkoumal na lyžích. Zážitky z této výpravy zachycuje film Onekotan – Ztracený ostrov. V letošním roce zdolal společně se svým přítelem Matthiasem „Hauni" Haunholderem nejvyšší horu východní Sibiře Gora Pobeda. Na této lyžařské expedici natočili film The White Maze (Bílý labyrint), který měl premiéru v říjnu 2016.
THE WHITE MAZE (Bílý labyrint)
Hlavní protagonisté: Matthias Haunholder, Matthias Mayr
Kamera: Johannes Aitzetműler, Moritz Sonntag
Fotograf: Jonas Blum
Producent: M-Line
Koproducent: Red Bull Media House
Délka: 52 minut