Vyrazit si zalyžovat do Gruzie mě lákalo už pěknou řádku let. A naštěstí se to v loňském roce povedlo. Naneštěstí mi teď ale připadají všechny sjezdy v Alpách krátké…
Gruzie je stát ležící mezi Černým a Kaspickým mořem na samotné hranici Evropy a Asie. Na jihu sousedí s Tureckem a Arménií, na východě s Ázerbájdžánem a na severu s Ruskem. Je to země, která si musela místo pod sluncem tvrdě dobýt a její vznik formoval nejeden válečný konflikt. Dnes již patří mezi bezpečné země s obrovským kulturním a přírodním bohatstvím.
Pamatuji si, když jsem brouzdal na internetu a hledal, kam vyrazit za freeridovým dobrodružstvím, jak jsem objevil lyžařské video z roku 1986. Německy mluvící freerideři se proháněli v lesklých komboškách po nádherných pláních v lyžařském středisku, kde měli k dispozici čtyřsedačkové lanovky, venkovní vířivky, v případě potřeby helikoptéru, a aby toho nebylo málo, na zádech měli lavinové batohy. Vždyť je to skoro 30 let zpátky! Tak trochu nepochopitelné, kde vzali vybavení, které máme dnes? Říkal jsem si, když jsem luštil v azbuce, co je to za kouzelné místo. Netrvalo dlouho a objevil jsem ho i já.
Gudauri
Gudauri se nachází dvě hodiny jízdy na sever z hlavního města Tbilisi. Nedaleko od hranic s Ruskem, v samotném středu Velkého Kavkazu. Na pomezí mírného a subtropického pásu. Západní část Velkého Kavkazu je na srážky velmi bohatá a část východní naopak chudá. Lyžařským střediskem prochází jedna z mála spojnic s Ruskem. Stará vojenská cesta, která musí být za každou cenu průjezdná, i když v nejvyšším průsmyku dosahuje 2 300 metrů nad mořem. Kousek od střediska lze po této silnici dojet na nejsvatější místo Gruzie, do města Stepancminda, kde na úpatí hory Kazbeg, třetí nejvyšší hory Gruzie (5 047 m n. m.), se nachází kostel nejsvětější trojice Gergeti. Celá tato oblast je prosycená mytologií a bájemi. Jedna z nejznámějších je z řeckého období, kdy bůh Zeus připoutal ke štítu hory Kazbeg Prométhea, který proti vůli bohů přinesl lidem oheň. Byl podroben dlouhému mučení, když k němu každý den přilétal orel a kloval mu vnitřnosti.
Pokud se vrátíme do současnosti, člověk může objevovat stále tu pravou Gruzii. Cesty, po kterých se dá jezdit pouze v off-roadu, všudypřítomné krávy nebo babičky v šátcích prodávající domácí sýr, tři kilogramy v přepočtu za 100 Kč. Cenu vám spočítá na dřevěném počítadle. Zkrátka, zde se zastavil čas.
Naopak v místě vzdáleném asi 30 km zpět leží středisko Gudauri. Moderní centrum alpského typu s novými lanovkami a gondolami, jež z nadmořské výšky 2 000 m vyvážejí lyžaře až do 3 200 m n. m. Ti pak sjíždějí do údolí po prosluněných pláních nasměrovaných na jih, kde na ně dole čekají karaoke bary, fast foody a restaurace, heliporty, venkovní bazény, zkrátka takový běžný alpský standard. Tedy alespoň na první pohled, protože přece jen jsme v Gruzii a žádné překvapení by nás nemělo překvapit. Jako mě – třeba zásah elektřiny při kontaktu s železnou konstrukcí lanovky při výstupu, posprejovaný obytný vůz natrvalo zaparkovaný těsně vedle pětihvězdičkového hotelu, zrezivělé bagry ponechané svému osudu přímo ve středisku, plátěný stan tvořící hlavní zázemí heliportu nebo stará cisterna s kapajícím kerosinem. Na jedné straně nový malý vrtulník speciálně upravený pro převoz freeriderů a na straně druhé starý ruský Mi 8, který je, na můj vkus, až moc pospojován vázacím drátem. Zkrátka, rozpor moderního střediska a místní punkové mentality je všudypřítomný.
Jsme na místě
Na náš freeridový trip jsme si vyhradili čas na přelomu února a března. Plni nadšení jsme sledovali místní webkamery, které ukazovaly důsledek právě přehnané sněhové bouře, 150 cm nového prašanu a zavřenou starou vojenskou silnici. Lepší čas na odlet jsme si nemohli přát. Při příletu do Tbilisi na nás čekal domluvený odvoz, chlapík jménem Bača. Nasoukat se do japonského minivanu pro 7 lidí v 8 a ještě s řidičem Bačou byl celkem oříšek. V kombinaci s absencí zahrádky na střeše a přivazováním lyží provázkem připomínajícím tkaničky od bot se to zdálo v prvních momentech takřka nemožné. Naštěstí to pan Bača zvládl a my vyrazili směr Gudauri. Po dvou hodinách značně zkroucení a trochu nahluchlí z neustálého troubení jsme dorazili do Gudauri, kde pražilo slunce. Prašan nám před očima tál a my jsme si lámali hlavy, co s tím? Na lyže se nám nechtělo, a tak jsme šli okouknout místní středisko a na nákupy. Jediný obchod je u benzínky, kde čekají taxikáři jako orli na Prométhea, pokuřující místní levné cigarety a nabízející odvoz kamkoliv. Nakoupili jsme v supermarketu vše potřebné, hlavně tedy česká piva, za která zaplatíte méně než u nás, a vyrazili jsme na obhlídku střediska. Měli jsme v plánu najít heliport a získat cenné rady, kde je nejlepší jezdit. Měli jsme štěstí, neboť jsme potkali Švýcara, který tu založil heliskingovou společnost už před 20 lety. Ukázal nám a poradil ty nejlepší sjezdy i restaurace.
Konečně na lyže
Druhý den jsme konečně vyrazili na lyžích, slunce pálilo a bylo bezvětří. Takové počasí se nás mělo držet po celý zbytek pobytu. Rozhodli jsme se, že budeme jezdit ve středisku svahy orientované na západ. K nim se dalo dojet od lanovek na pravé straně střediska a pak na pásech po mírné pláni na hřeben, ze kterého se dalo sjíždět zpět do střediska. Sjezd měl tak 500 metrů převýšení. A sníh byl naprosto dokonalý. Na rozjezd to úplně stačilo.
Dále nás čekala ne úplně lehká mise. Dohodnout si odvoz z vojenské silnice, na kterou přijedeme po sjezdech severních plání z nejvyššího bodu střediska. Vůbec jsme netušili, kde přesně vyjedeme. Nakonec jsme odhadli, že to bude zhruba 2 km před vesnicí Koby. Což se ukázalo jako ten lehčí úkol. Teď přišlo nemilosrdné vyjednávání s taxikáři o ceně za odvoz. Začali jsme na 150 GEL, což je v přepočtu 1 800 Kč za 30 km. Naprosto nereálná částka. Tak jsme ukecávali a ukecávali, až jsme se dostali na 50 GEL za jednu jízdu pro 5–7 lidí. Tedy už nám nic nebránilo v poznávání nových freeridových míst.
Celé Gudauri leží na jakési náhorní plošině orientované na jih, na vrcholek této plošiny vedou dvě sedačkové lanovky, ze kterých je to jen kousek na hřeben, kde začínají opravdu velmi dlouhé pláně. Tento hřeben má několik kilometrů a prakticky z jakéhokoliv místa se dá sjíždět k vojenské cestě. Severní svahy zaručují ten nejlepší možný sníh. My jsme zahájili jejich první sjezdy z hory Bidara, na kterou nám trvalo vylézt po hřebeni tak 1,5 hod. Během výstupu jsme sledovali, jak prašan na nejsnazších přístupových místech rozjíždí početné družstvo freeriderů, a zvažovali, zda jsme neudělali hloupost, sápat se na vrchol, když je pod námi tolik možností.
Všechny obavy byly ale zapomenuty při sjezdu, který byste v Alpách hledali jen velmi obtížně. Naprosto dokonalý sníh, pláň v celé délce stejně prudká, prostě naprostá paráda. Na konci první části se okolní terén spojí do jednoho obrovského kotle a svah se na chvilku zmírní, aby se mohla pláň opět rozdělit na desítky menších a mnohem prudších, kde v labyrintu žlebů a hřebínků můžete malovat klikatou lajnu na silnici, nebo tento „zábavní park“ objet okolo po mírných pláních. Nádhera! Na konci sjezdu na nás už čekal Bača, tentokrát se zahrádkou, ale jen pro čtyři páry lyží. Zbylé dva páry jsme zapíchli do pootevřeného okénka a vyrazili směr Gudauri. Úžasně jsme si zalyžovali i následující dny, co jízda, to první line, i přes větší nával freeriderů, kteří se ale neodvažovali jít novou cestou jako my.
Něco pořádného
Bylo to super, ale něco tomu přece jen chybělo. Jsme na Velkém Kavkazu, tak musíme dát něco velkého, říkal jsem si v duchu a díval se na nádhernou horu na druhé straně údolí z balkonu našeho pokoje. Druhý den ráno jsme nandávali lyže do Land Roveru, který nás odvážel dolů do údolí, ke kaňonu řeky Bílá Aragvi. Kodrcali jsme se proti proudu řeky po protažené polní cestě a vyhledávali pláň, po které bychom se dostali z kaňonu k úpatí naší vysněné hory. Již první den nám bylo sděleno od švýcarského občana z Gudauri, že k této hoře lítají a jezdí s klienty. V místní hospodě nás ukrajinský guide upozornil, že nesmíme chodit na místa, která mají místní heliski společnosti zabraná. Neradi to vidí a dělají vše pro to, abyste se na pásech nedostali na vrchol. Létají vám nad hlavami nebo vysadí skupinu klientů těsně před vaším výlezem na vrchol. A celou horu rozjezdí, v tom lepším případě. V tom horším prý mohou „omylem“ strhnout lavinu, tak jako týden před naším příjezdem. Také nás varoval, že výstup je náročný a hora není lavinově bezpečná. My jsme se ale nenechali zviklat, už 7 dní bylo po sněžení naprosté bezvětří a na severních svazích ideálních -5 °C. Zkrátka luxusní podmínky.
Cesta na vrchol byla opravdu rozšlapaná, rozježděná, ale mnohem snadnější, než se z balkonu penzionu zdála, a tak jsme brzo dorazili až k vrcholu, kde měli heliski společnosti vlaječky pro navigaci k přistávání. Dali jsme si místní české pivo a podle sil a lyžařského umění jsme pokračovali po hřebeni k vrcholu naší hory. Co vám budu povídat, sjezd byl naprosto parádní, dokonalý čistý prašan, 1 000 metrů převýšení na jeden zátah. Tento den nešel zakončit jinak než večeří v místní hospodě s dobrým vínem.
Gruzínská kuchyně je vyhlášená a my to můžeme jen a pouze potvrdit. Především Chinkali – taštičky plněné masem a bylinkami, které rostou jen v této oblasti. Dále Chačapuri – placky plněné sýrem. A maso ve všech úpravách je též lahodné pohlazení žaludku.
Pobyt se krátil ke konci a už jsme byli celkem uspokojeni freeridovým dobrodružstvím, a tak jsme se rozhodli objevovat také trochu té kultury. Navštívili jsme zmíněný svatostánek Gergeti. Tento pravoslavný kostel je celoročně obývaný mnichy, leží v nadmořské výšce 2 000 m. Asi nejvíce nás překvapila absence sněhu, když pár kilometrů odsud jsou tak nádherné zasněžené pláně. Pokochali jsme se výhledy, pozorovali pár orlosupů s obrovským rozpětím křídel a pomalu se smiřovali se zpátečním odletem zpět do střední Evropy. A přijmout fakt, že v malé zemi jménem Gruzie jsou mnohem lepší kopce, než by si kdo mohl jen představit.
Ondřej Pekárek *1984 ‚
Freerider, kameraman, pořadatel freeridevých campů, zakladatel občanského spolku Freerideguideswww.freerideguides.cz
„Děkuji moc za podporu firmám Armada skis, Dynafit a G3, bez kterých by toto dobrodružství bylo mnohem těžší zorganizovat“.
Článek vyšel V ČASOPISU SNOW, WWW.SNOW.CZ