Ingemar Stenmark: Ten nejlepší
INGEMAR STENMARK – NEJLEPŠÍ LYŽAŘ VŠECH DOB. JE DRŽITELEM REKORDŮ, KTERÉ PRAVDĚPODOBNĚ NIKDY NEBUDOU PŘEKONÁNY. VYHRÁL VŠECHNY ZÁVODY, KTERÉ SE DALY VYHRÁT: ZÍSKAL 86 VÍTĚZSTVÍ VE SVĚTOVÉM POHÁRU, TŘI KŘIŠŤÁLOVÉ GLÓBY, DVĚ ZLATÉ OLYMPIJSKÉ MEDAILE, TITUL MISTRA SVĚTA... A TO VŠE DOKÁZAL NA LYŽÍCH ELAN!
Autor: Gregor Šket, foto: Peder Sundström
Je těžké popsat, co znamená setkání s Ingemarem Stenmarkem pro člověka, který vyrůstal v osmdesátých letech a byl velkým fanouškem lyžování. Je to kombinace nostalgie, lekce historie, návratu do dětství, splnění snu... Proto pro mne bylo květnové dopoledne, kdy jsem ve Stockholmu vedl rozhovor s touto lyžařskou legendou, velmi výjimečné. Znamenalo to pro mě opravdu mnoho – čest, úctu, radost a také trochu ostych...
Kdybych měl Stenmarka popsat jedním slovem, volba by byla jasná: Nejlepší. Vím, že jsou podobné „nálepky" často nepatřičné, ale u Ingemara Stenmarka, výjimečného muže s neuvěřitelným talentem, není pochyb o tom, že tím nejlepším opravdu byl. I když by sám sebe ve své skromnosti nikdy neoznačil za sportovního hrdinu, historie ukázala, že si tento titul opravdu zaslouží.
Vyhrál Světový pohár, olympijské hry i mistrovství světa. Získal spoustu medailí, většinou zlatých, a několik křišťálových glóbů. V sezóně 1978/79 vyhrál všech deset závodů v obřím slalomu a když se k tomu přičtou poslední vítězství předešlé sezóny a první tři vítězství následující sezóny, vyhrál čtrnáct závodů v řadě. Stenmarkovy rekordy zůstaly více než čtvrt století nepřekonány a možná ani nikdy překonány nebudou. Vyhrál 86 závodů Světového poháru, zatímco jeho největší soupeři, Hermann Maier a Alberto Tomba, získali „pouze" 54, respektive 50 vítězství. Své soupeře svými výkony často přiváděl k zoufalství. Při závodu ve slalomu v Kitzbühelu Stenmark porazil Phila Mahreho, který skončil na druhém místě, o více než tři sekundy a v obřím slalomu v Jasné překonal Bojana Križaje o neuvěřitelné čtyři sekundy.
Byl zkrátka neporazitelný. Všichni jeho soupeři už v podstatě měřili své časy až se závodníkem, který skončil na druhém místě. Lyžařští funkcionáři kvůli Stenmarkovi měnili pravidla, protože se obávali, že se Světový pohár stane po jedno desetiletí přehlídkou jednoho závodníka. On však zůstal naprosto klidný a tyto změny komentoval slovy: „Nezáleží na tom, jestli člověk vyhraje Světový pohár třikrát, čtyřikrát, pětkrát nebo desetkrát." Stenmarkův dlouholetý servisní technik a blízký přítel Jure Vogelnik spočítal, že Ingmar stanul na stupních vítězů 165 krát. Ingemar Stenmark je pro lyžování stejnou legendou jakou je Michael Jordan pro basketbal, Wayne Gretzky pro lední hokej, Michael Phelps pro plavání, Roger Federer pro tenis a Michael Schumacher pro motosport.
Stenmark po celou svou kariéru jezdil výhradně na lyžích Elan. Byla to náhoda? Osud? Možná. Každopádně to bylo v době, kdy se Elan nacházel na špatné straně železné opony. Vysocí představitelé alpského lyžování se těžko srovnávali s tím, že nejlepší lyžař světa jezdí na lyžích s označením „Made in Yugoslavia". Kdysi se ho zástupci jedné rakouské firmy vyrábějící lyže snažili přesvědčit, aby přešel do jejich řad. „Umíte si představit, o kolik líp byste jezdil na lyžích naší značky?" zeptali se ho. Velmi pohotově jim na to odpověděl: „Můžu být lepší než první?"
A zůstal u Elanu. Od samého začátku své kariéry až do konce.
VYHRÁL 86 ZÁVODŮ SVĚTOVÉHO POHÁRU, ZATÍMCO JEHO NEJVĚTŠÍ SOUPEŘ HERMANN MAIER „JEN" 54.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste dostal první pár lyží Elan?Elan byl ve Švédsku na konci 60. let dobře známou značkou. Vzpomínám si, že jsme byli s mým kamarádem Stigem Strandem jako třináctiletí kluci pozvaní, abychom trénovali společně se švédskou juniorskou reprezentací. Během tohoto tréninkového kempu na severu Švédska jsme navštívili malý veletrh lyžařského vybavení, kde měl svůj stánek také Elan. Zástupce Elanu nám tehdy nabídl jejich lyže za velmi výhodnou cenu. Myslím, že stály 30 švédských korun, což tehdy bylo docela málo. Koupili jsme si každý tři páry.
Takže jste o Elanu už předtím slyšel?Ano, samozřejmě. Několik švédských lyžařů jezdilo na konci šedesátých let na lyžích Elan. Používali je hlavně pro sjezd. Já jsem na nich jel poprvé v roce 1970.
Jaký byl tehdy váš přístup k lyžím?Mnoho lyžařů bralo své lyže jako umělecké dílo, jako zdroj inspirace. Na tom mi nikdy moc nezáleželo, barva ani design pro mě nebyly důležité. Jediné, na co jsem se u lyží soustředil, byly jejich jízdní vlastnosti. V tomto ohledu jsem byl dost náročný a vybíravý. Už když jsem byl čerstvý teenager, dokázal jsem vnímat tyto detaily a cítil, jak se lyže chovají.
A co lyže, na kterých jste poprvé vyhrál?Pokud se nemýlím, závod v Madonně di Campiglio v roce 1974 jsem vyhrál na lyžích Impuls. Byly to legendární červeno-modro-bílé lyže.
Po nich následovala slavná řada lyží Uniline, které dnes můžeme označit za první univerzální lyže. Je pravda, že jste celou sezónu jezdil na jediném páru lyží?Ano, je to tak. Hrany byly na konci sezóny už opravdu hodně sedřené. V té době se hrany nevyráběly z jednoho kusu materiálu, ale skládaly se z několika kratších kousků. Často se stávalo, že jsem si je musel mezi dvěma koly závodu kladivem opravit. Je také pravda, že jsem později během své kariéry často používal slalomové lyže i pro závody v obřím slalomu, protože mi víc vyhovovala jejich lepší točivost.
Elan měl vždy pověst velmi inovativní značky. Spolupracoval jste s oddělením výzkumu a vývoje firmy Elan, když jste byl jejím nejúspěšnějším závodníkem?Ze začátku vlastně ani ne. V podstatě jsem jen říkal vývojářům, které lyže jsou dobré a které by potřebovaly vylepšit. Hlavně jsem se o lyžích bavil se svým dlouholetým servismanem Jurem Vogelnikem. Měli jsme spolu vynikající vztah. Velmi dobře znal má přání, zvyky, vrtochy a speciální potřeby. Společně nás napadlo, že by bylo dobré, kdyby lyže měly výraznější boční vykrojení. Když jsem dostal k testování první pár, cítil jsem, že jsem mnohem, mnohem rychlejší. Ale při závodě jsem už tak dobrý nebyl. Největší problémy jsem měl na strmých úsecích, zatímco na mírnějších partiích trati byly tyto lyže vynikající. Lyže byly v té době 205 cm dlouhé, a při takové délce a větším vykrojení se dalo jen těžko dosáhnout torzní pevnosti.
Jure Vogelnik říkal, že jste byl velmi fixovaný na určitý pár lyží, zvlášť na ty, na kterých jste vyhrával. Prý musel vymýšlet různé triky, aby je opravil a udržoval je v provozuschopném stavu.V té době převládal názor, že lyže se stávají kvalitními až poté, co se nějakou dobu používají. Jako by se po určité době všechny vrstvy materiálů spojily do ideálně vyváženého celku. Podobně jako auta, která se v té době musela několik prvních tisíc kilometrů opatrně zajíždět. Když se ukázalo, které lyže mi optimálně vyhovují, chtěl jsem jezdit jen na nich a byl jsem na ně velmi fixovaný.
Vypadá to, že váš servisní technik Jure Vogelnik byl pro vás velmi důležitou osobou. Mluvili jste spolu o lyžích asi hodně.S Jurem jsem strávil spoustu času, zhruba patnáct let. Vycházeli jsme spolu výborně. Byli jsme přátelé, někdy dokonce jako bratři nebo spíš otec se synem. Mluvili jsme spolu o všem, o každodenních věcech i o lyžích. Dodnes jsme spolu v kontaktu.
VŽDY JSEM HLAVNĚ CHTĚL LYŽE, KTERÉ BUDOU NAPROSTO VYHOVOVAT MÉMU STYLU JÍZDY A ELAN JE UMĚL VYROBIT.
Zástupci výrobců lyží z tradičních lyžařských zemí se nemohli smířit s tím, že nejlepší lyžař na světě jezdí na lyžích vyrobených v komunistické Jugoslávii. Tehdejší ředitel Elanu Dolfe Vojsk má spoustu vtipných historek o tom, jak se vás snažili různí výrobci všemi možnými způsoby odvést od Elanu. Jak je možné, že jste po celou svou kariéru zůstal u Elanu? Byla to loajálnost, nebo dokonce tvrdohlavost či výstřednost?No, hlavním důvodem byl fakt, že Elan vždycky dělal opravdu dobré lyže, které mi naprosto vyhovovaly. Jejich slalomové lyže byly vždy vynikající. Dvakrát za svou kariéru jsem si vyzkoušel lyže od konkurenčních výrobců. Na některých se možná i lyžovalo líp, ale lyže od Elanu byly vždy mnohem rychlejší.
Říká se, že jste jednou dokonce dostal dvojnásobnou nabídku oproti Elanu. Je to pravda?Je pravda, že mi na stole často ležely velmi výhodné nabídky. Už si nepamatuju, jestli suma byla opravdu dvojnásobná. Ale to pro mě nebylo až tak důležité. Některé věci se prostě nedají měřit penězi. Já jsem se zajímal jen o to, jestli budu vyhrávat. Na co by mi byl dvojnásobek peněz, kdybych místo prvního místa skončil pátý nebo desátý? Peníze pro mě zkrátka nebyly to hlavní. Na čem mi nejvíc záleželo, byly lyže, které budou plně vyhovovat mému stylu jízdy, a Elan je uměl vyrobit. Kromě toho jsem měl s Elanem skvělé vztahy.
Uprostřed devadesátých let, jen několik let poté, co jste ukončil kariéru, Elan uvedl na trh pravděpodobně největší ze svých inovací – řadu lyží SCX. Úplně změnily způsob lyžování a odstartovaly carvingovou revoluci. Bojan Križaj je přirovnal ke čtyřkolce u aut. Jak na vás působily, když jste je poprvé vyzkoušel?Už během své kariéry jsem vždycky usiloval o bezchybný a dokonalý oblouk, hlavně v obřím slalomu. Dalo by se říct, že jsem v podstatě carvoval už na těch lyžích, které byly víc než dva metry dlouhé, samozřejmě pokud to umožnily sněhové podmínky. Využíval jsem patky lyží, a když se mi je povedlo stočit, oblouky vypadaly skoro jako moderní carvování. A pak přišly lyže SCX, které umožnily pravý carving. Považoval jsem je za fantastické. Říkal jsem si tehdy – škoda, že s nimi Elan nepřišel o nějakých deset let dřív, abych na nich mohl závodit. Díky carvingovým lyžím se lyžování stalo jednodušší a mnohem zábavnější, ať už na závodní nebo na amatérské úrovni.
Mezi vaším prvním a posledním vítězstvím ve Světovém poháru uplynulo patnáct let. Přemýšlel jste někdy o tom, který rozhodující moment nejvíce posílil vaše sebevědomí?Byly dva takové okamžiky. První v roce 1972, kdy se Sven Mikaelsson, lyžař z mého rodného města Tärnaby, připravoval na olympiádu v Sapporu. Bylo mi šestnáct let a během tréninku jsem byl často rychlejší než on. Říkal jsem si: „Proč jede na olympiádu on a ne já?"Druhý takový moment přišel o dva roky později, kdy jsem závodil na mistrovství Itálie. Po prvním kole závodu ve slalomu jsem byl čtvrtý, jen tři desetiny sekundy za vítězem. Druhé kolo jsem nedokončil, ale to nebylo tak důležité. Italové byli v té době zdaleka nejsilnějším týmem na světě. Myslím, že měli šest závodníků v první desítce. Měl jsem silný vnitřní pocit, že jsem ten závod tehdy mohl vyhrát. A jen o měsíc později už jsem poprvé stál na stupni vítězů Světového poháru.
Po tomto vítězství jste začal vyhrávat většinu závodů. Co pro vás tehdy znamenalo druhé místo?Na začátku jsem měl radost z každého umístění do třetího místa. Do celkového pořadí mi i druhá místa přinesla spoustu důležitých bodů. Ale brzy jsem zjistil, že nejdůležitější jsou vítězství. Když jsem vyhrál tři křišťálové glóby, přestal jsem se soustředit na celkové vítězství a snažil se vyhrávat hlavně jednotlivé závody. Chtěl jsem být první v co nejvíce závodech.
Funkcionáři FIS kvůli vám dokonce změnili pravidla. Měli strach, že by se lyžařské závody staly přehlídkou jednoho muže?Ano, je to tak. Snížili počet výsledků, které se v jednotlivých disciplínách počítaly do celkového vítězství. V první sezóně, kdy bylo toto pravidlo zavedeno, jsem vyhrál čtrnáct závodů Světového poháru, zatímco celkový vítěz, Švýcar Peter Lüscher, vyhrál jen tři, z nichž dvě byla kombinovaná vítězství. Skončil jsem sezónu jako čtvrtý, protože jsem závodil jen ve slalomu a obřím slalomu, zatímco Lüscher nasbíral body ještě za sjezd a kombinované závody. V superobřím slalomu se tehdy ještě nezávodilo.
Jak jste se tehdy díval na tyto změny, které se dnes zdají poněkud nelogické? Podle původního systému byste byl vyhrál nejméně pět křišťálových globů?Nejdřív jsem si říkal, že nový systém je hloupý. Později jsem ale byl pyšný na to, že jsem byl tak dobrý, že kvůli mně museli změnit pravidla. V podstatě to bylo jedno z mých největších vítězství.
Muhammad Ali o sobě často prohlašoval: „Jsem nejlepší!" Taková tvrzení jsou ve vašem případě asi v úplném rozporu s vaší povahou a mentalitou. Ale přesto: myslel jste si o sobě, že jste nejlepší?Já bych nikdy sám o sobě nic takového neřekl. Nebyl jsem tak sebevědomý. Vlastně jsem byl před každým závodem docela nervózní a nemyslel jsem si, že jsem o tolik lepší než moji soupeři. Proto jsem se před každým závodem snažil maximálně soustředit a dát do toho co nejvíc.
Během výjimečné sezóny 1978/79 jste vyhrál všech deset závodů v obřím slalomu. Když se k tomu přičte poslední vítězství předešlé sezóny a první tři vítězství následující sezóny, vyhrál jste čtrnáct závodů v řadě. Cítil jste se aspoň tehdy neporazitelný?Těžko říct. Vždy jsme se s trenérem hned po skončení závodu začali soustředit na další, takže vlastně ani nebyla příležitost slavit. Možná to byla jedna z příčin mého úspěchu.
Přemýšlel jste někdy o svých soupeřích? Někteří byli z vašich vítězství úplně zoufalí. Byli mezi nimi skvělí závodníci, kteří ale nikdy nevyhráli, pravděpodobně kvůli vám. Prý koloval vtip, že závodníci počítali rozdíly svých časů až od druhého místa, protože první bylo prostě rezervované pro vás.Často jsem slyšel názor, že mou výhodou je moje silná psychika. Myslím si, že to byla spíš psychická bariéra pro mé soupeře než moje výhoda.
Netrvalo to jen jednu nebo dvě sezóny, ale zhruba jedno a půl desetiletí. Jak jste tak dlouho zvládal udržet svou motivaci na tak vysoké úrovni?No, musím přiznat, že během posledních pěti sezón už jsem tak silně motivovaný nebyl. Ale předtím jsem si vždy stanovoval vysoké cíle. Chtěl jsem závody vyhrávat a vítězit s co největším rozdílem časů. Hlavně jsem o lyžování hodně přemýšlel. Bylo to pro mě něco jako mentální hra.
Někteří sportovci si své závody detailně vybavují. Vzpomenete si na podrobnosti ze všech svých 86 vítězství?To vůbec ne. Živě si pamatuji jen ty nejdůležitější. Jedním z nich je určitě mé první vítězství ve Světovém poháru a můj vítězný závod v obřím slalomu na olympiádě v Lake Placid. Tam jsem byl jako hlavní favorit pod velkým tlakem. Zajímavé bylo, že druhé kolo se jelo až o den později. Jsem rád, že jsem to tehdy tak dobře zvládl.
A pamatujete si některé své porážky?Ano, živě si vybavuji závod v paralelním slalomu ve Val Gardeně, kde mě porazil Gustav Thöni. Byl to velmi důležitý závod, protože se v něm rozhodlo o celkovém vítězi Světového poháru.
Jaké byly vaše oblíbené trati?Měl jsem rád klasická místa jako Madonna di Campiglio, Adelboden, Wengen, Kitzbühel. Moc rád jsem závodil doma ve Švédsku, ale i v Kranjske Goře, kde jsem se díky velkému množství svých fanoušků vždycky cítil jako doma.
Jak vypadal váš život po skončení vaší superúspěšné kariéry?Je to běžný problém většiny profesionálních sportovců. Měl jsem s přechodem do „běžného" života docela problémy. Posledních pět let jsem vlastně ještě závodil, protože jsem nevěděl, co jiného bych měl dělat. Ale před sezónou 1988/89 jsem se rozhodl odložit lyže a měl jsem víc času o všem přemýšlet. A pak už jsem tu změnu zvládl dobře. Zůstal jsem u lyžování, působil jsem jako trenér v tzv. závodních kempech, hlavně v Japonsku.
VŽDY JSEM USILOVAL O DOKONALÝ OBLOUK, HLAVNĚ V OBŘÍM SLALOMU. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE JSEM VLASTNĚ CARVOVAL UŽ NA LYŽÍCH, KTERÉ MĚLY DÉLKU PŘES DVA METRY.
Vracíte se často v myšlenkách ještě dnes ke své kariéře?Ne. Už mi to připadá strašně dávno. Vlastně se k ní vracím hlavně prostřednictvím rozhovorů, jako je tento a občas si vzpomenu i na věci, o kterých jsem si myslel, že už jsem je dávno zapomněl.
Byl jste jako sportovec pověstný svým výjimečným talentem pro pohyb. Myslíte, že hrál důležitou roli ve vašem úspěchu?Určitě mi pomohl, ale pro můj úspěch byla asi nejdůležitější kombinace tvrdé práce a psychického tréninku.
Pohybový talent je důležitý i pro tanec. Nedávno jste zvítězil v populární televizní taneční soutěži Dancing with the Stars (u nás známá jako StarDance, pozn. red.). Proč jste se rozhodl, že se jí zúčastníte?Už několik let mě neustále přesvědčovali, ale nikdy jsem se neodhodlal, protože jsem nikdy předtím netančil. Až letos jsem to zkusil. Moje taneční partnerka mi pomohla odbourat stres a musím říct, že jsem si to opravdu užíval. Taky jsem zjistil, že tanec vyžaduje spoustu tréninku. Cvičil jsem pět hodin denně po dobu tří měsíců!
Příští rok oslavíte šedesáté narozeniny, ale pořád vypadáte skvěle a jste ve výborné fyzické kondici. Jaké sporty provozujete?Hodně běhám a jezdím na kole. A v zimě samozřejmě lyžuju... Mám štěstí, že jsem nikdy nepřibral. Vlastně mám teď o pár kilo míň než ve dvaceti letech. Asi proto, že mi ubyla určitá svalová hmota.
Lyžoval jste hodně během posledních zim?Jezdíme lyžovat většinou v době, kdy má moje dcera prázdniny, což je celkem tři týdny. Kromě toho většinou jezdím s přáteli zhruba na týden do Švýcarska. Lyžování miluju a přál bych si, abych mohl lyžovat ještě častěji.
Na jakých lyžích jezdíte?Samozřejmě na Elanech. Mám lyže GSX, protože mám pořád rád dlouhé oblouky obřího slalomu...
